Sázka ajťáků – Power off
Dovolená a vše, co je spojené s odkládáním vrstev oblečení, dokáže leckoho vybičovat k nadprůměrným sportovním výkonům. Dřete jako diví a jestliže máte dostatečně silnou vůli, vydržíte vysoké tempo, další kilogram, kilometr, ranní i večerní trénink, … docela dlouho. Tělo však nepřečůráte. Pokud ho včas neuložíte do postele sami, udělá to brzy za vás. A pěkně si vás vychutná. Nevěříte? Přečtěte si něco o bolesti, přetrénování a únavě. Na otázky opět odpovídal hlavní trenér tělocvičny Girja, Zdeněk Dohnal.
Pro člověka, který cvičí, jsou rozbolavělé tělo a únava úplně normální. Ano nebo ne?
Ne! Další otázka?
OK, stejně ne. Že vás pálí po cvičení svaly znamená přesně a jen to, že vás pálí svaly. Není to znakem dobrého tréninku. A není to znakem, že jste pro sebe něco dobrého udělali. Je to znakem toho, že se vám překyselily svaly a vyplavila spousta metabolického odpadu, který jste si tréninkem sami vytvořili.
Nevidím problém v tom, že člověka bolí svaly, když se seznamuje s pohybem. V některých případech je to třeba po 20 letech, proto se není čemu divit, že jsou zbytky svalstva zaskočené. Ovšem nevidím nic přínosného v tom, že by se z bolesti měl stát standard.
Jak rozlišit věčného stěžovatele a toho, kdo má opravdu problém? Jaké máš s oběma typy zkušenosti?
Těm na jedné straně říkám Pozorovači. A na druhé straně spektra říkám Tutlači. Tutlači většinou přicházejí z bojových sportů, kde se bolest nenosí. A pak i v minimálním množství od lidí pohybem nepolíbených, ale masírovaných hesly jako „No pain, no gain“ a podobným „motivačním“ bullshitem. Takže mě přece nic nebolí, i když to bolí jak sviň. Chvíli trvá, než dotyčného odhalím, ale jak dotyčný pochopí, že se mu nikdo smát nebude a že se mu budu od bolesti maximálně snažit pomoct, už tím udělá velký krok pro své zdraví.
No a Pozorovači jsou zase většinou fyzickou činností nepolíbení. A jsou překvapeni, že jejich tělo na pohyb reaguje. Je úplně v pořádku se zeptat, jestli jsou v pořádku, nebo ne. A pokud ne, samozřejmě upravit trénink. Není však třeba se neustále zkoumat a hledat jakýkoliv rozdíl mezi cvičením a ležením na gauči a sledováním nových epizod Červeného trpaslíka.
Jak je rozlišit? Pozorovač se ozve sám. A brzo. Tutlač podezřele dlouho ne. Proto jsou Tutlači mnohem nebezpečnější. Hlavně sami sobě.
S jakými problémy za tebou nejčastěji lidé chodí?
Záda. Ramena. Kotníky. Kolena. Přesně v tomto pořadí. Hodně z těchto problémů má původ v kyčlích, v kloubech, o kterých se v naší společnosti moc nemluví. Protože se moc nepoužívají. Proto se prvně zaměřujeme na správných dechový stereotyp, protože zde zdravý pohyb začíná. A pak kyčle. Aby se je lidi naučili používat a nedělali všechno zády. Zádům se pak uleví, no a logicky přestávají bolet. Další na řadě jsou lopatky. Ovlivňují nám většinu toho, co se děje od pupku nahoru. Jejich posílením (stabilizací) se zbavíme vystrčených ramen a hlavy dopředu, anebo hrbu, které nám dala do vínku matka židle. Správná práce v kyčlích a kotnících pak řeší problémy s koleny. Ovšem s koleny za mnou chodí lidé po operacích a ukončených rehabilitacích, abychom nohu posílili a zastabilizovali. From zero to hero!
Pak mám na starost i jeden zapomenutý vrták v kotníku, ale to je jiná písnička :-)
Je přetrénování běžné? Existuje před ním prevence?
Ne a jo.
Přetrénovat se může akorát blb. Přetrénoval jsem se dvakrát. Poprvé jsem se uvařil na 3 týdny. Podruhé na 3 měsíce. Poprvé to pro mě byla velká neznámá. Stal se ze mě Pozorovač. Bolest všeho. Příšerná únava. Spal jsem okolo 17 hodin denně a zbytek, co jsem byl vzhůru, lítal po doktorech. Myslím, že po všech těch rentgenech ještě teď v noci slabě zářím. Za tři týdny spaní a jídla mi naskočily baterky zpět ve skoro plné síle. To skoro jsem zjistil, co jsem naznal, že jsem zdravý a zkusil 48 kg na TGU a spadla na mě. Holt mladická nerozvážnost. Ve třiceti letech.
No a podruhé bylo přetrénování poněkud vážnější a v nejnevhodnější dobu. Jednu středu jsem zatáhl 6×6 165 kg na pozvedu a další středu jsem nedal 140 kg 3×3. Ale už jsem věděl, o co jde. Nařídil jsem si klidový režim a za tři měsíce jsem byl jako rybička :-)
Měl jsem i malou výzvu o tomhle napsat něco víc, snad se někdy dokopu. Nejsem žádný Dostojevskij.
A prevence? Nebýt blb. V mém případě. A pro všechny ostatní: dát si včas oraz.
Pořád je potřeba si opakovat, že to není trénink, co člověka posune. Je to regenerace (jídlo, spánek, masáž, sauna…), co skutečně člověka posune. Dobrý trénink dá člověku správný stimul, který pak díky regeneraci měníme v náš prospěch. Tréninkem v našem těle vznikají mikro záněty, jejichž hojením nám sílí svaly a šlachy. Z toho logicky vyplývá, že pokud je stimul špatný, je toho moc, v těle nám vznikne regulérní zánět a v tom případě není o co stát.
A pomalu se vracíme k první otázce :-)
Nějaké doporučení, jak přežít zimní období a nebýt neustále nemocný?
Strašně obšírné téma. A v některých případech špatně uchopitelné. Zjednoduším na dva příklady. Začnu tím nejméně uchopitelným. Ignorovat nemoci. Podotýkám, že se bavím o rýmečce a jejích variantách. Tím nemyslím, že když mám horečku 39, půjdu s Kalinou na stadion běhat. Myslím tím, že když pustím rádio, nebo televizi, všude na mě křičí, že budu nemocný, nebo že už vlastně jsem. A myšlenkou celý koloč začíná. Nepustit si to k sobě.
A teď něco uchopitelnějšího. Vitamíny, vývary, otužování.
Přestal jsem používat vitamíny v tabletách. A žádná změna se nekonala. Začal jsem jíst zeleninu, dokonce i trošku ovoce a cítím se líp. Dokonce jsem se dostal do fáze, že mám chuť na zeleninu. Výbornou pomyslnou facku jsem dostal od našich severních sousedů: Poláků a Litevců, kteří mi vyčetli, že nejíme vůbec žádnou zeleninu. Nevím jestli bych uspěl s argumentem, že narozdíl od nich vedeme v množství rakoviny konečníku.
Vývary. Prostě kosti do vody a vařit. Přiznám se, že netuším, co v tom je. Ale vím jistě, že na zdravější, funkčnější ionťák/energeťák jsem nikdy nenarazil. Po tréninku. Po Svratce. Pro radost. Chodící reklama na hovězí kosti, které nikdo nechce.
Otužování. Karlovarský Kuba si chválí studené sprchy. Nezkoušel jsem, ale veřím, že fungují a dobře. Sám chodím jednou týdně do Svratky. Což si nemůžu vynachválit. Rýmečky mě obcházejí uctivým obloukem. Sprcha má nespornou výhodu, že se s ní dá začít kdykoliv. S řekou bych počkal přece jen na září.
Bc. Lenka Dohnalová